Ocenění věcného břemene ve vyvlastňovacím řízení

Věcná břemena jsou poměrně často zřizována také vyvlastňovacími úřady ve vyvlastňovacím řízení. Avšak dlouhodobá praxe přiznávání náhrad za jejich zřízení je podle nás v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Problematice jsme se podrobně věnovali v časopise Soudní inženýrství již minulý rok. Bohužel se nám nepodařilo vyvolat tolik potřebnou diskuzi nad touto ožehavou a vážnou otázkou. Proto znovu v krátkosti připomínáme naše argumenty.

Bez výhrad je akceptováno, že se musí rozlišovat obvyklá a zjištěná cena věcného břemene (vysvětleno např. zde). Je-li náhrada za odnětí vlastnického práva postavena na principu, že tato náhrada odpovídá obvyklé (tržní) ceně nemovitosti, neexistuje důvod, proč by tomu tak mělo být v případě věcného břemene (tedy omezení vlastnictví) jinak.

Právě obvyklá cena také v naprosté většině případů vyjadřuje majetkovou újmu, kterou zřízením věcného břemene vlastník nemovitosti utrpí. Výpočet zjištěné ceny věcného břemene podle § 18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, není k tomuto účelu vhodný, neboť nezohledňuje skutečnost, že věcné břemeno je zřizováno na dobu neurčitou.

Připomínáme, že poznámky pod čarou slouží v právních předpisech pouze jako legislativní pomůcka, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování (viz např. nález Ústavního soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98). Proto nepovažujeme argumentaci příslušných úřadů odkazem na uvedené ustanovení zákona o oceňování majetku za správnou.

Naopak jsem přesvědčení, že cenou práva odpovídajícího věcnému břemenu má být i pro účely § 10 zákona o vyvlastnění obvyklá (tržní) cena věcného břemene.

Odpověď na otázku, která z argumentací je přesvědčivější, může dát jen soud. Tradiční přísloví nám však říká, že kde není žalobce, není soudce.

Jakub Hanák, Jan Sedláček