Náhrady za stavby cizích vodních děl: aktuální judikatura

Náhradám za strpění cizího vodního díla na pozemku jsme se věnovali již před dvěma lety. Od roku 2022 však Nejvyšší soud ČR rozhodl o nárocích vyplývajících z § 59a vodního zákona č. 254/2001 Sb. hned ve 13 případech a Ústavní soud v dalších 6 případech. Také správní soudy toto ustanovení zmínily v 5 rozhodnutích (třebaže se netýkaly rozhodování o nároku na náhradu). Tato rozhodnutí nebyla reflektována v podrobné analýze D. Beránka publikované v Soudních rozhledech č. 6/2022. Proto se jim dále věnujeme.

Návrhu žalobce nebo stěžovatele vyhověl každý soud pouze jednou. Významné dopady může mít ovšem pouze poslední nález Ústavního soudu z konce ledna 2023 (IV. ÚS 362/22). Určování výše náhrady za existenci tohoto legálního věcného břemene nebylo ve sledovaném období předmětem rozhodování soudů, takže lze stále odkázat na můj článek na webu tzb-info.

Stručná odůvodnění odkazující na promlčení nároků

Ústavní soud nejprve setrval na závěrech svého rozhodnutí I. ÚS 2070/21, kterým fakticky potvrdil specialitu ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona ve vztahu k § 59a vodního zákona. To znamenalo, že nároky na náhradu za omezení vlastnického práva způsobeného existencí vodního díla v korytě vodního toku byly promlčeny již v roce 2005. V soudních sporech zahájených po roce 2016 tudíž mohli vlastníci takových vodních děl (nejčastěji jezů) úspěšně uplatnit námitku promlčení. Úspěšné naopak byla žaloby týkající se vodních děl umístěných mimo koryta vodních toků (např. kanalizací, čistíren odpadních vod či staveb MVE).

Proto je také většina rozhodnutí z uvedeného období stručná. Nejvyšší soud ve svých usneseních zrekapituloval utváření své "již ustálené" judikatury a zdůraznil, že ji opakovaně aproboval i Ústavní soud. Tudíž poté uzavřel, že nevidí důvod na ní cokoliv měnit (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu z června a srpna 2022). Přesto v některých rozhodnutích zazněly myšlenky, které mají větší přesah, nebo umožní lépe vysvětlit výklad § 59a vodního zákona.

Nové poznatky

Vzhledem ke specialitě § 50 písm. c) vodního zákona je stěžejní posouzení, zda se vodní dílo nachází v korytě vodního toku. Nejvyšší soud v této souvislosti v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1171/2022 zdůraznil, že "pro určení hranice koryta vodního toku je rozhodný skutečný stav, nikoli stav evidovaný v katastru nemovitostí. … Skutečnost, zda povrchová voda protékající po části pozemku, na které se nachází vodní dílo (odpadní kanál z MVE), je vodním tokem, je významná. Není-li povrchová voda, která protéká po části pozemku, na níž se nachází odpadní kanál od MVE, vodním tokem, nemůže být takový pozemek korytem vodního toku."

V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 967/2021 pak soud připomněl, že "i vodnímu dílu postavenému v rozporu se stavebním povolením svědčí legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona, bylo-li již ke dni 1. 1. 2002 způsobilé plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona." Vznik věcného břemena podle § 50 písm. c) vodního zákona ani není vázán na předchozí souhlas vlastníka pozemku s umístěním vodního díla (NS 22 Cdo 1219/2022).

Současně platí, že existence věcného břemene podle § 59a vodního zákona je závislá na existenci samotného vodního díla. Byla-li by na základě správního rozhodnutí stavba kanalizace z pozemku odstraněna, pak by z podstaty věci ex lege zaniklo i předmětné věcné břemeno (NS 22 Cdo 967/2021). Stejný důsledek by mělo i zachování stavby, která by však změnila svůj charakter a již nebyla nadále vodním dílem (např. by se ze septiku stala bezodtoková jímka: srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2022, č. j. 57 A 121/2019 – 177).

Za zmínku stojí připomenutí, že zákonná neboli legální věcná břemena (tj. i ta vzniklá na základě § 59a vodního zákona) představují veřejnoprávní omezení vlastnického práva, která se nezapisují do katastru nemovitostí. Jejich obsah vyplývá přímo ze zákona (NS 22 Cdo 2383/2021).

Přelomový nález IV. ÚS 362/22

V lednu 2022 Ústavní soud (II. ÚS 2145/21) považoval odůvodnění vzájemného vztahu § 50 písm. c) vodního zákona a § 59a vodního zákona za ústavně konformní a akceptovatelné. Nejevilo se mu, že by Nejvyšší soud jakkoli neústavně aplikoval obvyklé instrumentárium použitelné pro výklad normativních textů. Shodně rozhodl i první senát Ústavního soudu v březnových rozhodnutích (I. ÚS 425/22 a I. ÚS 605/22).

Ještě na konci léta 2022 nic nenasvědčovalo obratu. Ústavní soud toliko v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1634/22 připomenul, že u "nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v obecné rovině platí, že nestanoví-li příslušný zákon jinak, právo na tuto náhradu, coby právo obligační, podléhá promlčení podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku."

V lednu 2023 však již v nálezu IV. ÚS 362/22 konstatoval následující: "Nejvyšší soud (v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1609/2021) se dopustil ústavněprávně relevantního excesu v posouzení vztahu § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona nerespektováním jejich normativního obsahu a dále mechanickým převzetím konstrukce údajné jednorázovosti náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo, čímž porušil stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s porušením práva na náhradu za omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny."

Podle Ústavního soudu "obě ustanovení nemají vzájemně vztah speciality, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů [pouze § 59a vodního zákona dopadá jak na vodní díla v korytech vodních toků, na něž se výslovně vztahuje § 50 písm. c), tak na vodní díla mimo koryta vodních toků]. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější na místě pravidla dřívějšího, a z hlediska obsahového zásada komplementarity, když § 59a doplnil předchozí úpravu z § 50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z toho plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užíváním upravuje (nově - s účinností od 1. 1. 2014) § 59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle § 11 odst. 4 Listiny."

Důsledky?

Ani prodloužení promlčecí lhůty vlastníkům pozemků, na kterých se nachází cizí vodní dílo, nepomůže, neboť nároky dnes již uplatnit nejde. Lhůta uplynula v roce 2019. Subjektům, které s námitkou promlčení uspěly, však dává novou naději. Žalobcem je sice nejčastěji stát. Ten se ve sporech, které rozhodoval Nejvyšší soud v minulém roce, domáhal částky přesahující 6 miliónů korun.

V jednom případě byl však žalovaným státní podnik Povodí Odry. V této souvislosti však Nejvyšší soud výstižně uvedl, že nabytí pozemek zastavěného hrází má smysl pouze, pokud se nabyvatel chce domáhat náhrady za omezení, neboť takový pozemek nemá žádné jiné ekonomické využití (NS 22 Cdo 3730/2021).